Pestovanie mäsožravých rastlín

[phasmid]

Při pěstování masožravých rostlin, které jsou velmi různorodou skupinou druhů z nejrůznějších biotopů, je třeba využívat mnoha informací z jejich ekologie.

Nádoby a přesazování:
Masožravé rostliny jsou citlivé na obsah minerálních solí v půdě. Starší hliněné květináče, které byly použity již dříve pro jiné rostliny, mohou nepříznivě ovlivňovat substrát Proto používáme zásadně nové hliněné květináče nebo nádoby z umělé hmoty. Některé rostliny, jako jsou láčkovky a špirlice, vyžadují bezpodmínečně velké květináče, o průměru asi 20 až 25 cm. I malé druhy rosnatek, tučnic a jiných rodů však sázíme raději ve skupinách do velkých nádob. Větší objem půdy má totiž
stálejší chemické vlastnosti i stálejší půdní mikroklima, než je tomu u malých květináčů.

Rostliny se přesazují od začátku března do konce srpna, aby se ještě před zimou dokonale ujaly. V době vegetačního klidu lze s výhodou přesadit pouze hlíznaté australské rosnatky (v létě) a evropské tučnice s přezimovacími pupeny (v předjaří).

Voda:
Nejvhodnější je voda měkká, s minimálním obsahem minerálních solí. Vodovodní vodu můžeme nechat odstát v nádobě s rašelinou nebo ji smícháme s destilovanou vodou. Dešťová voda se mnohdy neosvědčuje pro obsah jedovatých látek sražených z atmosféry.

Mnoho druhů lze s úspěchem pěstovat i při požití nezměkčené pitné vody díky tomu, že její nepříznivé vlastnosti se ruší vlivem fyzikálně chemických vlastností rašeliny v půdních směsích. Substrát se však přitom postupně nehodnocuje, takže rostliny je nutné každoročně alespoň jednou přesadit. To je možné například u rodů Drosera, Pinguicula a Utricularia, avšak není to vhodné u rodů Darlingtonia, Dionaea a Sarracenia.

Hnojení:
Někteří pěstitelé masožravých rostlin hnojí velmi slabými dávkami organických nebo minerálních hnojiv asi jednou měsíčně do půdy nebo na list, nejčastěji u rodů Cephalotus, Nepenthes a Sarracenia.

Masožravé rostliny skutečně mohou přijímat a zužitkovat dodané živiny. Laboratorními pokusy s umělou minerální výživou bylo však již před lety prokázáno, že kladný nebo záporný účinek závisí na množství a formě živin. Není například lhostejné, zda dusík dodáme ve formě amonného nebo nitrátového iontu. Kromě toho záleží i na kyselosti substrátu a na fyziologických vlastnostech druhu rostliny. Předávkování hnojiva, nevhodná chemická složka nebo postupné nahromadění
některé nespotřebované živiny v půdě se může naopak snadno stát příčinou zeslábnutí nebo uhynutí rostlin.

Rozvoj rostlin omezuje právě ten ekologický činitel, který se nejvíce blíží jejich minimálním únosným požadavkům. Nedostatek živin v půdě v praktických pěstitelských podmínkách takovým činitelem nebývá, proto hnojení nelze doporučit.

Osluněni, větrání a vzdušná vlhkost:
Masožravé rostliny vyžadují vysokou až velmi vysokou relativní vzdušnou vlhkost. Jen některé nejodolnější druhy lze pěstovat na okenní římse v bytě. Skutečně dobře se těmto rostlinám daří jen ve sklenících nebo vitrínách. Většina z nich potřebuje současně také dobré oslunění a nesnáší dusné nevětrané prostory. Avšak právě oslunění a větrání snižuje ve sklenících a vitrínách relativní vzdušnou vlhkost.

Nejmenší problémy s udržováním potřebné vzdušné vlhkosti jsou u vitrín, které nejsou nikdy přímo osluněny a jsou málo větrané. Pro takové podmínky se však hodí jen několik druhů, zejména některé bublinatky a rosnatky z tropických deštných lesů (Drosera adelae, D. prolifera, Utricularia calycifida aj.).

U skleníků a vitrín se světlomilnými druhy dochází při dopadu přímého slunečního záření k rychlému vyhřátí vnitřního prostoru a v důsledku toho k prudkému poklesu relativní vzdušné vlhkosti. Vyhřátý vzduch totiž při úplném nasycení pojme více vodních par než chladnější. Právě tímto způsobem můžeme připravit láčkovky o konvice, neboť základy láček na špičkách úponek zasychají již při poklesu vlhkosti pod 80 %. Chráníme-li skleník silným stíněním, odstraníme sice nebezpečí prudkého přehřívání a zasychání, ale láčkovky zase nebudou tvořit konvice pro nedostatek světla.

Ideálním řešením naznačeného problému jsou automaticky ovládané "stínovky" a zvlhčovače vzduchu. Bez tohoto technického vybavení je třeba rostliny umístit nikoli do malých skleníčků nebo vitrín, ale do prostorných skleníků; jež mají stálejší mikroklima. Přiměřeným mírným přistíněním proti palčivému slunci v době od konce února do konce srpna a častým postříkáním celé podlažní plochy vytvoříme přijatelné podmínky. U špirlic, řady rosnatek a u tučnic se osvědčuje i letní pěstování ve venkovních vitrínách se zadní stěnou z pletiva, umístěných v závětrném vlhkém zákoutí.

Umělé osvětlení:
Některé druhy masožravých rostlin je možné pěstovat pod zcela umělým osvětlením. To znamená, že můžeme využít pro pěstování například i sklepní prostory. Pod umělým světlem byly dosud pěstovány s úspěchem rostliny z rodů Cephalotus, Darlingtonia, Drosera, Nepenthes, Pinguicula a Utricularia.

Tyto rostliny se spokojí s osvětlením od 2 000 lx (např. Drosera prolifera) do 16 000 lx (např. Cephalotus follicularis). Uvedené minimální požadavky lze splnit při použití zářivek umístěných asi 20 až 50 cm vysoko, osvětlení až 16 000 lx dosáhneme jen reflektorem s větším počtem zářivek. Nejlepší je kombinace běžných bílých zářivek se speciálními zářivkami pro rostliny, používanými i v akvaristice. žárovky jsou nevhodné pro malou svítivost při velkém tepelném sálání. Osvětlovací těleso musí totiž být co nejblíže k rostlinám, neboť osvětlení je nepřímo úměrné druhé mocnině vzdálenosti od světelného zdroje.

Osvětlovací zařízení by mělo být ovládáno automatickým spínačem. Délku dne a noci nastavíme podle požadavků pěstované skupiny druhů. Například u rostlin z rovníkových oblastí lze vyvolat nebo podpořit kvetení umělým nastavením délky dne a noci na 12 hodin.

Přezimování a nemoci:
Masožravé rostliny, jsou-li v dobrém stavu, jsou málokdy v době plné vegetace zachváceny škůdci. Jen mladé výhony špirlic a květenství rosnatek a mucholapky někdy napadají mšice, které snadno likvidujeme mechanicky. Problémy nastávají až v zimě, kdy rostliny mají vegetační klid, popřípadě nuceně omezují růst v důsledku krátkého dne a nedostatku světla.

V zimě dochází k hnilobám podzemních částí a zejména k houbovým epidemiím likvidujícím nadzemní části rosnatek, tučnic, láčkovice a dalších rostlin. Odolné jsou jen láčkovky. Nejhorším a všudypřítomným nepřítelem masožravých rostlin je houba Botrytis cinerea. Obranou proti ní i jiným houbám je přezimování rostlin v nejlepším stavu. U zvláště citlivých rosnatek jsou nejodolnější mladší rostliny. Jedinci vysázení ve skupinách se nemají dotýkat listy. Staré, odumřelé části mají být u všech masožravých rostlin odstraněny, aby se nestaly ohniskem houbové choroby. Půdní vlhkost snížíme a dodržujeme doporučené optimální zimní teploty. Vhodný je postřik fungicidem v intervalech asi 4 týdnů v době od listopadu do února. Neškodnost zvoleného fungicidu předem odzkoušíme na některé méně vzácné rosnatce.

zdroj: STUDNIČKA M. 1984. Masožravé rostliny. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1984. 331s. ISBN 8020014047